Ježíšek neexistuje?
Vánoční
pohádka * Arnošt Valeš
Kluk utíkal, až mu za paty odlétával
blátivý sníh. V patách běželi dva jiní chlapci, ale ten první se neustále
vzdaloval. Ti dva vzadu by nejraději honbu ukončili, ale klukovská čest jim to
nedovolila. Nevzdají se. Kluci byli vlastně na cestě ze školy a jak to bývá,
pohádali se. Oč v té hádce šlo? No Petr a Pavel tvrdili, že Ježíšek dárky
nenaděluje, že si to vymysleli dospělí, aby tím děti strašili.
Modrooký a blonďatý Ondra se strašně naštval. Ještě naposledy před rokem na vlastní oči viděl, jako jim doma nadělil
Ježíšek plno dárků pod stromeček. Tak krásně ozdobený strom a zabalené dárky,
to by žádný člověk neuměl. To bylo dílo Ježíškovo, ano měl k tomu pádné
důkazy.
Skoro dohola ostříhaný Petr a zrzavý
Pavel zase tvrdili, že zaslechli školníka jak říkal, že to byl hrozný
vynález, tyhle Vánoce, to s tím zdobením a neskutečným Ježíškem by si
mohli klidně strčit za klobouk. Říkal to panu řediteli a ten jen odpověděl:
„Vždyť to zase uteče, školníku, vy to vydržíte,˝ a plácl muže po zádech. Jejich
ředitel byl takový bodrý muž. A tak z toho mezi kluky vznikla pře.
Bylo
již po Mikuláši a bylo toho roku plno sněhu. Byl ale takový vodnatý a
těžký, na sáňkování se hodil jen po prvním sněžení. Pak se lepil a po ulicích
se hromadily kupy nepěkného bílého bláta. Nicméně v Taunusu měli na
sjezdovce sněhové kanóny a tam jezdili sportovci hlavně z blízkého Frankfurtu,
lyžovat.
Ondra teď vběhl do ulice, kde byla pošta.
Před poštou u plotu stál pošťák se svou brašnou a bavil se s nějakou paní.
Plot se Ondrovi hodil. Byl nízký ale neprůhledný a chlapec za něj skočil a když
si sedl na bobek, nebyl z ulice vidět.
V mžiku byli i oba pronásledovatelé
v ulici, ale Ondru nezahlédli. Vydali se tedy směrem ke kostelu,
počítajíc, že bude jejich kořist chtít domů kolem rybníka. Také to tak měl
chlapec v úmyslu, ale teď se rozhodl že to vezme přes dráhu. Již chtěl
vyskočit zpoza plotu, když v tu chvíli ho zaujal rozhovor pošťáka
s tou paní: „Víte paní, to je taková dřina teď před Vánocemi, děti si píší
dopisy Ježíškovi a já to musím vše odtahat!“ paní se divila: „Já myslela, že se
posílají E-Maily ty přece nic neváží!“ vytahovala se na starého pošťáka. „Co pak E-Maily, na tom
pošta nic nevydělá, proto se do „Božího Daru“, kam se posílá pošta klasicky
E-Mail poslat nedá!“ „Ale to mi
neříkejte, taková zastaralost,“ divila se paní. „No a kdo to vše odedře? Já
pošťák. Kdyby alespoň těm dětem řekli že je to vše výmysl?! Pošta Ježíškovi,
v dvacátém prvním století!“ hudroval muž, nahodil brašnu a vydal se na
cestu. Žena se naň chvilku dívala a pak vykročila opačným směrem.
Chlapec zapomněl vyskočit zpoza plotu,
seděl dále na bobku a přemýšlel: co mu vlastně chtějí ti dospělí lidé říci? Že není Ježíšek? Vždyť
pro to má důkazy. Chvilku se ještě schovával za plotem a pak vyskočil a šel
domů. Zeptá se maminky.
Přestože se ve světě kde chlapec žil
mluvilo německy, doma s maminkou a s dědou i s babičkou se
mluvilo česky. Maminka si Ondřeje vyslechla, utřela si ruce do zástěry a pobouřena
si povzdychla: „Co to je za nerozumné lidi, vždyť přece víš, že tu loni byl,
sám jsi přece rozbaloval dárky, nevím co to je za lidi, takové starosti
s nimi jsou.“
Ondřej se chvilku díval, jak se maminka
zlobí a pak se rozhodl, že půjde za babičkou. Babička a děda bydleli nedaleko,
na konci jejich ulice, tam kde se do města koukal les. Ondřej k nim rád
chodil, nejraději v létě, protože v lese bylo spoustu věcí, které se
daly, obzvláště s dědou, objevovat. Před domem potkal dědu: „To je ale
sláva, že nás jdeš navštívit, máš nějaký problém?“ „Ano, lidi říkají že Ježíšek
neexistuje,“ řekl chlapec. „Tak to musíš jít za babičkou, ta tomu lépe rozumí“
řekl děda a byl rád, že rozdělil úkoly.
Babička se dívala pohoršena, byla ještě
více rozčarovaná než matka. Ukrojila kus vánočky a položila ji na stůl tam, kde
chlapec vždy sedal: „Pojď si dát, právě jsem ji upekla“ řekla.
„A co ty, ty jim věříš?“ Ondřej zavrtěl jen
hlavou, protože měl plnou pusu. Babička spokojeně pozorovala, jak mu vánočka
chutná a proto ho nekárala, že neodpověděl. Pak se nadechla: „Tak podívej, ty
věříš, že Ježíšek na světě je a že chodí nadělovat a to je důležité! Chápeš
to?“ Chlapec nechápal. Tak se babička nadechla podruhé: „To je přeci jasné! To,
že tomu věříš, to ti nikdo nemůže vzít a všechny děti tomu věří, akorát ty
komunistický děti tomu nevěřily ale tam již nežijeme a buď rád. Jsi rád?“ Chlapec pokýval hlavou, stále nic neříkal maje
pusu plnou vánočky. Pak polkl a zeptal se: „Co je to komunistické děti?“
Babička mávla rukou, jako že jí to mrzí, že o tom začala. „Ale to přece víš, že
jsme žili v Praze, ještě když tam byli komunisti.“ Ondřej přikývl hlavou.
Ano, pamatuje si, jak byli v létě na dovolené a babička se slzami
v očích říkala že tady žili. Nevěděl jakou to bude mít souvislost a tak
vyčkával a usilovně přemýšlel, zda si má vzít ještě vánočku. Protože se babička
ponořila do vzpomínek, nevšimla si že již dojedl a nechala tím toto těžké
rozhodování na něm. Normálně by řekla: „Vezmi si ještě!“
Pak se nadechla po třetí: „Byli to
komunisti, co ve školách dětem vyprávěli, že Ježíšek neexistuje a nikdy nebyl a
nežil. Byla to taková nehoroucí lež, všechny děti plakaly..“ Babička se
odmlčela a Ondřej ji musel napomenout: „A co dál?“
Babička byla pohrožená do vzpomínek a nic
neříkala. Chlapec se tedy rozhodl, že si vezme ještě kousek vánočky. Přitom jak
žvýkal, stará žena vzpomínala: tenkrát byli mladí a život byl tak krásný, jen
ti komunisté a věčně spřátelení Rusové, to se jim nelíbilo. Když pak v roce
1968 vtrhly státy Varšavské smlouvy do Čech, emigrovali do Německa a teď tady v Bad
Homburgu již žijí 50 let. Dceru co se jim tu narodila naučili mluvit jejich mateřštinu
a vnuk Ondra také mluvil česky. Byly tu také starosti, jako všude na světě, ale
Ježíška dětem nezakazovali. Babička si odkašlala a řekla: „Víš, když jsem ti vyprávěla, proč jsme odešli z domova,
pamatuješ si to?“ Chlapec pokývl hlavou. „No a vidíš! Nebyl jsi v té potupené
Praze plné ruského vojska a přesto tomu věříš!“ Ondra se zamyslel a pak řekl: „Ano věřím, vždyť jsi mi to řekla!“ „No a že
žije Ježíšek, to jsem ti také přece řekla!“ durdila se. Pak se babička zase
zahloubala do sebe.
Chlapeček se rozhodl, že půjde za dědou. Babička
si ani nevšimla, že odešel. Polila ji taková předvánoční uplakaná kaše s pořádným
flákem vzpomínek na domov. Všechno tam bylo tak krásné až na ten zákaz Ježíška.
Tady bylo vše jiné ale to boží miminko tu nezakazovali.
Děda štípal dříví a Ondra ho pozoroval: „Víš,
topit dřevem je dobré. Nejdříve se zahřeješ při sekání a pak u kamen,“
poučoval. Chlapec souhlasil a řekl: „Hmm.“
Děda ještě chvíli štípal a pak se
rozhodl, že půjdou s chlapcem do lesa. Ještě než vstoupili mezi stromy,
zahlédli starou vesničku, na jejíž kostelní věži bylo přilepené čapí hnízdo. „Podívej
dědo, tamhle hnízdí čápi,“ řekl a byl celý u vytržení. Děda chlapce pozoroval a
pak zavětřil šanci: „Jak to víš, vždyť čápi tu nejsou, na podzim odlétli!“
hučel si děda do vousů. „No, vždyť přece vidím hnízdo!“
„Tak tak, vidíš hnízdo a automaticky
věříš, že existují čápi?“ chlapec se trochu zamyslel a pak povídá: „To je asi
jako s tím Ježíškem, že jo?“ Děda pokýval hlavou a řekl: „Ano, jsem rád že
jsi na to přišel sám. A nezapomeň, že věřit můžeš přestat kdykoliv. Věřit na
něco hezkého není dětinské, někdy lidé nemají nic jiného než víru. Víra která
jim musí vystačit na celý život. Tak a teď zaběhni za babičkou a řekni jí, že
je problém vyřešený. Ona by do rána nespala.
Chlapec se tedy rozeběhl zpět a byl rád,
že bude Ježíšek zase nadělovat. V kostelíku s čapím hnízdem zazvonil
zvonec a pohádky byl konec.
