Takový malý příběh
Jednoho dne požádala učitelka své žáky, aby napsali jména ostatních
kamarádů ve třídě na list papíru. Zároveň požádala, aby u každého jména
ponechali trochu místa. Pak řekla žákům, aby si promysleli co se dá u každého
jména, spolužáka napsat něco milého, něco, se mu na něm, na ní líbí.
Trvalo to celou hodinu, než byli žáci s touto podivnou úlohou hotovi.
Než opustili třídu, nechali na stole učitelky své úlohy.
O víkendu napsala učitelka jména žáků, na každý list jedno. Pak
připsala všechny milé posudky, které žáci o svých kamarádech napsali.
V pondělí tyto listy rozdala žákům. Po krátké chvilce se všichni usmívali.
„Opravdu?“ bylo slyšet jak se šeptem žáci divili. „Já jsem nevěděl, že jsem
někomu důležitý“, bylo slyšet odjinud, „nevěděl jsem, že pro někoho něco
znamenám.
Pak se již o těchto listech nikdo nebavil. Učitelka nevěděla, zda si žáci
mezi sebou o této úloze povídají, nebo zda se svěřili doma rodičům. To nebylo
důležité. Tato úloha splnila své poslání: žáci byli spokojeni sami se sebou a i
mezi sebou.
Několik let později zemřel jeden z žáků při úrazu. Učitelka přišla také na
pohřeb. Kostel byl přeplněn mnoha lidmi, učiteli a spolužáky. Jeden po druhém z těch
kdo měli mrtvého, mladého muže rádi, nebo ho znali, přistoupili k rakvi,
aby podali zesnulému poslední poctu.
Učitelka přišla k rakvi jako poslední a dlouho se modlila. Jak tam tak
stála, říká jeden z těch, co nesli rakev: „Nebyla jste Markova učitelka na
matiku?“ pokývla hlavou: „Ano.“ „Marek o vás často a hezky mluvil!“
Po pohřbu se většina Markových spolužáků zdrželo, povídali si. Markovi
rodiče byli obzvláště vytrvalí a chtěli s učitelkou mluvit. „My bychom vám
chtěli něco ukázat,“ řekl Markův otec. Z peněženky vyndal starý mnohokrát
rozložený a zase složený kus papíru. Učitelka věděla, aniž by se podívala, že
to byl jeden z těch listů, na kterém byly zapsány ty milé věci, které
Markovi kamarádi o něm napsali.
„Chtěli bychom vám poděkovat, že jste tenkrát udělala takovou dobrou věc,“
řekla matka zesnulého. „Jak jistě vidíte, bylo to pro Marka velmi důležité. Stále
měl ten list u sebe!“
Tu se všichni žáci sestoupili kolem bývalé učitelky. Charlie se trochu
usmál a řekl: „Já mám také můj seznam. Mám ho stále v hořejší zásuvce mého
psacího stolu!“ Manželka Honzy řekla. „Honza mě poprosil, abych list přilepila do
našeho svatebního alba!“ „Já mám ten list také, mám ho v mém deníčku,“
řekla Monika. Pak sáhla Irena do svého kapesního kalendáře a vyndala ošumělý
list papíru. „Já ho nosím stále u sebe!“ a pak mínila: „Já si myslím, že jsme
si ty listy schovali všichni!“
Učitelka byla tak dojatá, že si musela sednout a plakala. Plakala pro Marka
a pro své žáky, kteří již nikdy nebudou s kamarádem moci zajít na pivo,
promluvit s ním.
Ve spolužití s našimi bližními, příbuznými a známými, které máme rádi,
o které si děláme starost, často zapomene, že každý život jednoho dne skončí a
my nevíme kdy. Proto bychom jim měli včas říci o naší lásce, dříve, než bude
pozdě. Nech vědět ty, které máš rád o které se strachuješ, že tu pro ně jsi.
Mysli vždy na to, že co zaseješ, to také sklidíš. Co do života druhých
přineseš, to se vrátí do života tvého.